Vzpomínám si, když moje kamarádka udělala konečně už řidičský průkaz. Ani nevíte, jak má kamarádka z toho byla velice nadšená. A já jsem si říkala, že bych si také přála to, abych měla řidičák. Jenomže já jsem ho mít nemohla, protože já sama jsem se velice bála řídit automobil. Měla jsem totiž dvě opravdu vážně autonehody, kdy jsem tady já naštěstí neřídila, ale řídil můj kamarád. V jednom případě řídila i kamarádka, ale ta měla opravdu takovou smůlu, že bohužel autonehodu nepřežila. A já jsem se z toho dostávala asi rok a půl, protože jsem z toho byla opravdu nešťastná, že moje kamarádka autonehodu nepřežila.
Stále dokola jsem si to vyčítala, protože ona vlastně jela automobilem kvůli mně. Protože mně ujel autobus, takže jsem svou kamarádku přemluvila, aby mě hodila do města. I když moje kamarádka mě do města odvézt nechtěla, protože byla unavená, tak to pro mě to chtěla udělat a odvezla mě. Bohužel jsme ale v zatáčce dostaly smyk. Ono vůbec moc nepršelo, jenom tak lehce poprchávalo, ale asi to stačilo, aby moje kamarádka dostala opravdu škaredý smyk na silnici. Já jsem to přežila opravdu skoro bez škrábance, ale moje kamarádka dostala takovou perdu do hlavy a do hrudníku, že byla bohužel na místě mrtvá.
Opravdu hodně dlouho si to vyčítám a vyčítat si to stále budu, protože na to nemůžu zapomenout a mrzí mě to. Já sama jsem si řekla, že nevím, co bych dělala, kdybych třeba řídila já a potom také způsobila nějakou dopravní nehodu. A řekla jsem si, že raději nebudu řídit vůbec, než abych potom někomu také způsobila nějakou újmu na zdraví. Navíc se bojím, že bych třeba měla nějakou autohavárii, a přitom někoho zranila nebo nedejbože zabila. Možná časem svůj strach překonám a udělám si nakonec řidičák, ale zatím to nevidím moc nadějně. Vím ale, že jednoho dne se vše změní.