Pokud sledujeme kontroverze kolem nových filmů, můžeme si všimnout, že jednou z hlavních je v současné době obsazování především dívek černé pleti do rolí, které by měly hrát dívky jiných ras. Asi nejvíce je to vidět u remaků, ale tento trend najdeme napříč průmyslem. Asi nejtypičtějšími příklady z poslední doby je remake Malé mořské víly od Disneyho a dokumentární série od Netflixu o Kleopatře. K nim můžeme přidat i hranou verzi filmu Jak vycvičit draka, který se v současnosti natáčí.
Problém je zde především v tom, že tyto herečky nejsou obsazovány do titulních rolí proto, že by byly tak dobré – pro mnohé z nich je to jejich herecký debut. Hlavním důvodem je barva jejich pleti, a to rozhodně není dobře. Například u Malé mořské víly to vzbudilo takový rozruch, neboť Ariel je již zavedená postava se svou ikonickou podobou. Je pochopitelné, že pokud ji budeme chtít změnit, lidem se to příliš líbit nebude. Řešením by zde bylo udělat příběh o jiné mořské víle, nikoliv Ariel, a vytvořit nový, originální příběh místo předělávky starého. To by však bylo příliš riskantní, takže není divu, že studio sází na jistotu.
U Kleopatry je problém v tom, že se prezentuje jako svého druhu dokument. V takovém případě by měl dávat důraz na zachování historických faktů, včetně Kleopatřiny rasy. Jinak to totiž může vést k mylným představám jak o této známé královně, tak i o starověkém Egyptu jako celku. Je však pravdou, že rasa Kleopatry není jedinou historickou nepřesností, které zde nalezneme.
Pokud jde o Jak vycvičit draka, zde je děj zasazen ve Skandinávii, a hlavní hrdinové jsou Vikingové. A ti rozhodně neměli černou barvu pleti, nehledě na fakt, že opět Astrid je již zavedená oblíbená postava. Když to tedy nedává smysl, proč vůbec studia tento trend vytvořila? Jednoduše proto, aby si vytvořila reputaci jako studio, které není rasistické a u kterého se může prosadit každý, bez ohledu na barvu pleti. Bohužel, výsledný dojem je úplně jiný.